Historie obce

Dějiny Matějova v rámci Novoveselského statku

ZALOŽENÍ OBCE

I když ve 12. stol. už vnitřní kolonizace státu vrcholí, nadále můžeme nalézt oblasti, které jsou osídleny jen velmi zřídka. A právě mezi taková místa můžeme zařadit i území dnešního okresu Žďár nad Sázavou. Haberská cesta se mu vyhýbala, procházela tudy sice cesta libická, nejdůležitější cesta spojující Čechy a Moravu, ale ani ta nezměnila nic na faktu, že oblast zůstávala jen velmi řídce osídlena.

Roku 1126 daroval kníže Soběslav kraj olomouckému biskupství, poté přechází do světského držení Jana z Polné. Ten se zde pokouší založit klášter, ale jeho pokus díky neutěšeným poměrům prostředí ztroskotal. O založení kláštera a podporu kolonizace se pokusil také Přibyslav z Křižanova. Sepsal s Janem z Polné smlouvu o přenechání celého lesa včetně zrušeného kláštera a slíbil, že zde postaví klášter zasvěcený Panně Marii a svatému Mikuláši. Ani jeden z nich se však nového kláštera nedočkal. Přibyslav na smrtelné posteli vložil tento úkol na bedra svého zetě Bočka z Obřan, který o rok později slib splnil. Jeho vnučka Ofka se později přivdala do rodu Lomnických, nebo-li z Meziříčí. Ti prováděli rozsáhlou kolonizaci kraje a založili i obec Matějov.

V nejstarších dokumentech nalezneme pro obec pojmenování Tassendorf. Název osady byl odvozen od jejího majitele Tasa z Lomnice, který je znám z 13. století. A právě on sem pravděpodobně přivedl kolonisty z některé své starší osady německé.

Druhou nejstarší zmínku nalezneme z roku 1366, kdy vdova po Adamovi z Konice postupuje tuto osadu, kterou dostala od svého bratra Jana z Tasova, Janovi z Meziříčí. Po jeho smrti bratr Jana podepsal dědickou smlouvu s Lackem z Kravař.

Lacek z Kravař potvrdil svým listem z roku 1411 práva rychtáře Augustina na rychtu v Matějově. V roce 1416 zemřel bez dědiců, a tak jeho majetek připadl Jindřichovi z Kravař a Plumova. Ten si majetku mnoho neužil, neboť už v roce 1420 padl v bitvě u Vyšehradu. A ani on po sobě nezanechal žádné potomky.

Meziříčské statky zdědil Václav ze Strážnice, který je později držel se svým bratrem Jiřím. První známé označení osady - Mathyegow už je spojeno s Jiřím ze Strážnice. Tento název pochází pravděpodobně z hebrejského jména Mathias, což znamená "dar Jehovův". Tento název nacházíme ve smlouvě, kterou roku 1447 Jiří z Kravař a ze Strážnice prodává statek meziříčský zemskému hejtmanovi Janovi z Lomnice.

Nové Veselí a okolní obce byly součástí meziříčského panství, jehož držitelé pocházeli z mocného rodu pánů z Lomnice. Hlavním sídlem tohoto rodu byl hrad Lomnice na Brněnsku, dalším sídlem bylo Velké Meziříčí a Tasov. Páni z Lomnice společně se Žďárským klášterem tuto oblast kolonizovali a vytvořili souvislý pás rodového majetku od Velkého Meziříčí až k českým hranicím.

Po různých neshodách se roku 1494 dostaly obce Sazomín, Kotlasy a Pokojov do majetku Žďárského kláštera. Veselsko je tak zcela odtrženo od panství Meziříčského a je vytvořen další krok ke vzniku Veselského statku.

Když Jan II. z Lomnice zemřel, rozdělili si jeho synové meziříčské panství na šest částí. Osady na veselsku a Matějov připadají Vladislavovi - otci Aleny Meziříčské z Lomnice, pozdější majitelky. První dochovaná zpráva o existenci Matějovského rybníka pochází z doby, kdy Matějov připadá Vladislavu Meziříčskému z Lomnice.

Po krátkém čase Vladislav prodává část svého dědictví bratru Zdeňkovi a později téměř celý svůj majetek Janovi z Pernštejna.

V roce 1531 dochází ke zcelení původního meziříčského panství, a to díky Janovi z Pernštejna, který odkoupil i zbývající části. Jeho nejvýznamnějším dílem pro tuto oblast bylo založení Veselského rybníka.

Ale ani Pernštejnové nedrželi statek dlouho. Synové Jana, za kterých dochází k postupnému úpadku rodu, jej v roce 1552 prodali Heltovi z Klementu, místokancléři království českého. Jeho manželkou se stala Alena Meziříčská z Lomnice, která se tak sňatkem vrátila do svého rodiště.

V roce 1706 se stává dědičkou novoveselského statku Františka Rosalie Kinská, rozená Berková a roku 1709 ho odkoupil opat kláštera Žďáru - Václav Vejmluva. Klášter se ale po jeho smrti dostával do stále větších problémů, které vedly k rozprodávání majetku. Poslední opat Steinbach sám doporučil císaři Josefu II., aby klášter zrušil. Stalo se tak na základě dekretu zemského gubernia z 13. října 1784. veškerý majetek byl rozdělen do pěti celků. Jednou z částí byl i statek Nové Veselí, který zahrnoval obce Budeč, Újezd, Březí, Matějov a Ostrov nad Oslavou.

Už v roce 1826 však žďárský velkostatek vykoupil Josef Vratislav z Mitrovic a přikoupil ještě i statek novoveselský. Po jeho smrti majetek spravuje kníže z Dietrichštejnů, jehož dědictví bylo rozděleno mezi jeho čtyři dcery. Díl, jehož součástí byl i Žďár, dostala dcera Klotilda.

Po její smrti byl majetek rozdělen mezi hraběnku Klotildu Festetisovou a kněžnu Khevenhüllerovou-Metschovou, která jej vlastnila až do roku 1930. Její dědičkou se stala Eleonora Kinská, jejíž potomci drží majetek dodnes.

PEČEŤ OBCE

První pečeť obce vznikla pravděpodobně v 70 letech 17. století. Její vznik sice není v žádných materiálech přesně datován, ale na základě toho, že pečeti ostatních obcí novoveselského statku vznikly v roce 1667, můžeme se domnívat, že i ona se začala užívat v tomto období.

Matějov měl ve znaku srdce, z něhož vyrůstají tři kvítky, po stranách sedí na srdci dva ptáci a pod srdcem jsou dva palmové listy. Za zmínku stojí, že podobnou pečeť má nedaleká vesnice Březí. Obě obce se pravděpodobně inspirovali znakem stejné vrchnosti.

Život obyvatel

OBYVATELSTVO

První obyvatelé osady Matějov se museli potýkat s nelehkými přírodními podmínkami. Jestliže chtěli založit osadu, museli nejdříve vykácet les, který pokrýval celou oblast. Půda byla neúrodná a kamenitá a bylo třeba vynaložit velké úsilí na její zúrodnění. Ještě v 15. století se zde nacházelo jen málo celolánových hospodářství. Nejstarší zemědělci pěstovali nejvíce obilí - především žito. Ani řemesla se nijak významně nevyvíjela. Bylo zde několik krčmářů a mlynářů, pro Matějov byl nejbližší mlýn v Novém Veselí. K rozvoji řemesel dochází především po husitských válkách.

Mnoho zpráv se nám dochovalo především z doby Aleny Meziříčské z Lomnice. Jako jediná uživatelka novoveselského panství sídlila přímo na statku. V Matějově je v této době 11 usedlostí, včetně rychty o rozloze 1,5 lánu. Pro své poddané vydala Alena z Lomnice roku 1588 "poddanský řád", který byl předčítán při obecních soudech. Veselská paní zde na první místo klade poslušnost slova Božího a každonedělní návštěvu kostela. Poddaným se zakazovalo pytlačení v lesích i rybnících a sekání dřeva bez vědomí hajných. Povaleči měli být trestáni. Rychtáři a konšelé měli dbát na to, aby poddaní včas vrchnosti platili, nenechávali půdu neobdělanou, aby mezi nimi nebyly spory a v žádném domě nehrozilo nebezpečí vzniku požáru. Poddaným se zároveň zaručovalo slyšení v případě, že by jim vznikla křivda ze strany rychtáře a konšelů. Už zde můžeme pozorovat pozvolné nevolnické zásahy do života poddaných. Ty se ale plně projevily až za Aleniných nástupců.

Ještě na počátku 17. století najdeme na matějovské rychtě rodinu Pardusů. V obci bylo 16 domů, sídlil zde i obecní pastýř a kovář. Po třicetileté válce můžeme zaznamenat snížení počtu obyvatelstva, v obci je už pouze 14 větších hospodářství.

Všechny vesnice, které patřily ke žďárskému klášteru, mu byly povinny odvádět peněžité platby a naturální renty. A ani Matějov nebyl samozřejmě výjimkou. Matějovští obyvatelé byli v roce 1750 klášteru povinni platit pozemkovou daň, daň o svatém Jiří, o svatém Václavu a daň z padělků (půda, kterou si obdělali občané na místech kdysi vyklučených lesů). Mimo to byli všichni poddaní žďárského kláštera povinni mlít obilí v klášterních mlýnech a platit úroky z pronajatých polí a luk. Důležitou složkou hospodářství byla pracovní povinnost poddaných, nebo-li robota. Roboty zůstali ušetřeni pouze rychtáři a mlynáři. I když byl feudální útisk mnohdy nesnesitelný a poddaní se často bouřili, z Matějova se nám žádné zprávy o podobných vzpourách nezachovaly.

Každá vesnice měla i svou samosprávu. V Matějově byl nadále v čele rychtář, který dbal na kázeň v obci, byl povinen starat se o majetek zemřelých sousedů a o sirotky, kontrolovat škody na polích a urovnávat menší spory. Ještě na počátku 20. století jsme v Matějově mohli z těchto důvodů nalézt na rychtářské zahradě kládu na potrestání poddaných. Pro vrchnost vybíral rychtář úroky a daně.

Obec vedle rychtáře zastupoval také purkmistr a dva konšelé. Od konce 18. století nacházíme na matějovské rychtě rod Růžičků, který se zde udržel skoro trvale až do 20. století.

V 18. století již v Matějově žilo 188 obyvatel ve 22 domech.

HOSPODÁŘSTVÍ A ŘEMESLA

Hospodáři stále osévali pole na základě trojstranného systému, tzn. Že seli ozim, jař a třetí část nechávali ladem. Po ozimech se selo jarní obilí, po sklizni jařin se na poli až do zimy páslo, čímž se pohnojilo a na jaře se úhor několikrát oral. Na podzim se zaselo žito, na jeře oves, len se sel jen pro vlastní potřebu a na malých plochách se pěstovala řepa, zelí, mrkev nebo hrách. Pole byla rozdělena do tří dílů. Podle terénu byla v každém dílu jedna nebo několik tratí. V Matějově měli jen tři tratě, a to Rosičskou, Blažkovskou a Veselskou.

Po třicetileté válce byla země vydrancována nároky panovníka a nejinak tomu bylo zde, kde se dokonce vrchnost snažila pomáhat a zmírňovat bídu obyvatel. Nejčastěji pomáhali půjčováním obilí na setí. Nejvíce postiženými Veselského statku byli obyvatelé Matějova. Žito, které si od vrchnosti vypůjčili na zasetí jim zničilo krupobití a tak museli prosit o odpuštění obilního úroku. Od vrchnosti si museli půjčit obilí i příštího roku.

Matějov však v této době vlastnil druhý největší rybník na novoveselsku a les o rozloze 540 měřic.

V tomto období již dochází ke značnému rozkvětu řemesel. Rozvíjí se i řemesla doposud nová, která byla prozatím soustředěna jen ve větších centrech. Zatímco v roce 1679 bylo na novoveselsku 13 řemeslníků, už v době soupisu dominikální fase v roce 1750 už zde najdeme 5 punčochářů, 5 řezníků, 4 hrnčíře, 3 tkalce a l ševče, tesaře a koláře, kováře, zámečníka a kožišníka. V Matějově provozovalo řemeslo 5 tkalců a l obuvník.

Počátek 18. století s sebou přináší i změnu v organizaci řemesel na Novoveselsku, neboť řemeslníci se začínají sdružovat a vytvářet cechy. Avšak dosavadní docházení na cechovní schůze do jiných měst pro ně bylo nákladné a obtížné. V roce 1753 se proto rozhodli, že využijí náklonnosti své vrchnosti a budou se ucházet u zemského úřadu o zřízení vlastních cechů. Jejich žádosti bylo vyhověno. Dne 29. prosince 1753 přijel do Nového Veselí brněnský úředník, který zde povolil zřídit cechy. V Novém Veselí tak byl zřízen cech hrnčířský, ševcovský, tkalcovský, krejčovský, řeznický a punčochářský. V ceších byli sdruženi i řemeslníci z okolních obcí. Z Matějova to byl jeden obuvník a osm tkalců. Udržovalo se zde i ševcovské řemeslo a jako v jiných obcích se zde pilně pracovalo na zvýšení příjmu rodin na tkalcovských stavech.

I v 19. století zůstává pro obyvatele Matějova nejdůležitějším zdrojem obživy zemědělství. I nadále se však musí potýkat s četnými problémy: půda je neúrodná na její obdělávání je nedostatek čeledi a usedlosti jsou velmi zadlužené. Začínají se hojně pěstovat průmyslové plodiny a důležitým vývozním artiklem se stává len, který je vyvážen především do Rakouska. Ale mnohem důležitější než len se pro tento kraj stalo pěstování brambor. První zprávy o nich pocházejí z druhé poloviny 18. století ale už počátkem století následujícího začaly vytlačovat tradiční mrkev a řepu.

Velkou měrou se na zvelebení kraje podílel "Hospodářský spolek pro okres žďárský", který už v roce svého založení 1896 sdružoval 151 členů. V roce 1899 založil tento spolek "Okresní družstvo pro zvelebení chovu dobytka". Pobočky měl v Ostrově a Matějově a jeho působení prý přineslo obyvatelům velké zisky. O rok později byl založen spolek "Hospodářské družstvo", které mělo přispěl k rozvoji místního zemědělství. Svým členům zprostředkovalo prodej hospodářských plodin, nákup umělých hnojiv a strojů. Členy spolku se stalo i všech 11 matějovských rolníků.

Pomýšlelo se i na založení další svépomocné organizace v Matějově. Občané zvažovali stavbu lihovaru. Protože ale nebylo jisté, zda by jim vláda udělila nějakou podporu, bylo rozhodnuto postavit sušírnu a tírnu na len. Za tím účelem bylo založeno "Družstvo pro zvelebení lnářství v okresu žďárském se sídlem v Matějově", které žádalo vládu o podporu. Žádosti však nebylo vyhověno a tím ztratila existence družstva svůj smysl. Družstvo bylo zrušeno v roce 1909.

Jinak byl Matějov v zemědělství velice pokrokovou obcí. Už v roce 1904 na žádost pana starosty provedli dva "ingenieury" ze zemského stavebního úřadu v Brně předběžné práce k melioracím. Kvůli nedůvěřivcům se však na nich začalo pracovat až v roce 1910, což poškodilo úrodu ostatním zemědělcům.

ŠKOLSTVÍ

První škola měla podle pamětníků v Matějově existovat už v 18. století. Tehdejší vyučování mělo pravděpodobně probíhat v pronajatém domku čp. 30 nezkušeným učitelem Augustýnem až do roku 1788, kdy majitel vypověděl podnájem. Protože obec neměla k dispozici žádnou jinou vhodnou budovu, bylo rozhodnuto postavit školu novou. Nová budova měla věžičku se zvonkem, kterým se vyzvánělo poledne a klekání. Byla rozdělena na dvě místnosti, přičemž jedna sloužila pro vyučování a bydlení učitele a druhá jako byt obecního pastýře. Obecní pastýř zde bydlel až do roku 1852, kdy mu byla postavena obecní pastouška. Celá budova tedy zůstala škole, ale už nevyhovovala jejím potřebám.

V roce 1870 bylo rozhodnuto vystavět školu novou. Měla být vybudovaná na "zeleném drnu". S prací se však dlouho otálelo, neboť Rosička, která byla k Matějovu úředně přiškolena, se zdráhala na stavbu přispět. Až když byla roku 1878 od Matějova odtržena, započalo se se stavbou školy. Rosičské děti měly nyní chodit do školy v Nížkově, ale dochované zprávy říkají, že někteří nechodily nikam, za což dostali jejich rodiče pokutu.

Nová škola byla dostavěna, posvěcena a slavnostně otevřena roku 1881. Byla zcela nově vybavena, o což se nejvíce přičinil učitel Bartůněk, který část vybavení financoval z vlastního platu. Ve škole se na první místo kladly mravy žáka, pilnost a úhlednost písemných prací. Náboženství, které bylo vyučováno novoveselským farářem, bylo považováno za jeden z nejdůležitějších předmětů. Děti byly podle věku rozděleny do jednotlivých oddělení, které se dále dělily na třídy. První třída byla zároveň prvním oddělením, druhá a třetí tvořila druhé oddělení, čtvrtá a pátá oddělení třetí a další tři třídy vytvářely čtvrté oddělení. Toto čtvrté oddělení mohl žák absolvovat od roku 1927 také v Novém Veselí, kde vznikla měšťanská škola a osnovy byly podobné. V matějovské škole fungovala i školní knihovna, ze které si nejchudší děti mohli půjčovat učebnice.

Děti byly ve škole vedeny k úctě ke svému státu i jeho nejvyšším představitelům. Do roku 1918 byly seznamovány s osobou císaře a jeho chotí. Den jejich narozenin slavily recitováním básní a hraním her. Po vzniku první republiky byla podobná úcta projevována v den prezidentových narozenin. Těmto dnům se říkalo "Dětské dny".

V roce 1938 se přikročilo ke stavbě nové školy, která byla postavena stavitelem Matějkou z Přibyslavi. Vyučování zde bylo zahájeno 1.9. 1939 a svému účelu škola sloužila do roku 1979, kdy byla zrušena v rámci reorganizace školství. V obci se tedy učilo téměř po 200 let.

V roce 1902 byla ne jeho popud založena veřejná knihovna, kterou v následujícím roce doplnila i veřejná čítárna. Časopisy sem přinášeli jednotlivci nebo se pořizovaly za společné předplatné. V roce 1904 zde najdeme 20 titulů.

Obec

VZHLED OBCE

Na péči o vzhled obce se významnou měrou podílel zdejší učitel. V roce 1903 se svými žáky vytvořil ze školní zahrady ovocný sad, pomáhal při zakládání obecního parku a vysazování ovocných stromů kolem nové silnice.

V roce 1900 chtěli obyvatelé obce uctít příchod nového století, a tak byla "za účelem národohospodářské činnosti" osázena náves celkem 90 stromy. Podnět k akci zadali tehdejší starosta Josef Růžička a učitel Jan Starý.

Až do roku 1901 se nacházely před každým domem tzv. louže, které byly hluboké až 6 metrů. Plnily funkci nádržní pro hnojůvku unikající z okolních dvorů. Jejich zavezení trvalo 14 dní.

V roce 1907 došlo k jednomu z nejvýznamnějších počinů v historii obce. Začala totiž výstavba kaple. Stavbu provedl na základě svých plánů stavitel Josef Křelina ze Zámku Žďáru. Rozpočet na tuto stavbu činil 11 000 K a byl z části uhrazen z daní a z části z obecního rozpočtu. V následujícím roce byla stavba dokončena, upraveno její okolí a do kaple byly zakoupeny dva zvony od brněnské firmy Manoušek. Větší z nich byl obci za první světové války odebrán. Zůstal zde pouze malý umíráček, k němuž byl přidán starý zvon ze zvoničky ve škole. Teprve v roce 1929 si občané zakoupili zvon náhradní.

Výzdoba kaple a ostatní vybavení byly dokončeny až v roce 1910. v témže roce byla kaple vysvěcena novoveselským farářem P. Františkem Vítkem.

OBECNÍ ZŘÍZENI

V roce 1850 byla Matějovu připsána rozloha l780 jiter, měl celkem 281 obyvatel a novým starostou se stal Václav Růžička. Spolu s ním tvořili obecní představenstvo ještě dva radní a šest členů obecního výboru.

Mezi obecní zaměstnance patřil obecní sluha, ponocný a zvoník. Sluha dostával ve dvacátých letech plat 250 K a měl právo na 1,5 míry obecní louky. Ponocný dostával za svou práci 600 korun za rok. Za zvonění se poskytovalo 2,5 míry obecního pole a jedna míra louky. Koncem roku 1906 proběhly v obci volby do všeobecné kurie zemského sněmu. V Matějově dostal největší podporu poslanec za klerikální stranu. Stejnou stranu podpořili občané i při volbě do venkovské kurie. Poslancem za volební okres se stal starosta Josef Růžička. Při volbách do říšské rady zvítězila v obci také strana klerikální, druhou nejsilnější se stala strana agrární.

Až v roce 1913 proběhly v obci další volby. Od těch minulých se poměr stranických sil v obci značně změnil. Do všeobecné kurie byl zvolen poslanec za sociální demokracii a ve venkovské kurii zemského sněmu zvítězila strana agrární.

HASIČSKÝ SBOR

Nejhorším a nejobávanějším nepřítelem všech hospodářů byl vždy oheň. Protože domy bývaly až do minulého století většinou dřevěné a navíc postavené blízko sebe, oheň se snadno přenesl a shořelo vždy několik domů najednou. Nejhorší situace nastala tehdy, když začalo hořet vzápětí po žních, kdy byly plné sýpky, a hospodář tak přišel o celý majetek.

A tak snaha předejít těmto katastrofám vedla k zakládání hasičských sborů.

První záznam o založení sboru dobrovolných hasičů v Matějově nacházíme ve školní kronice v roce 1892. stojí zde psáno: " Dlouho trvající zamýšlená myšlenka zříditi v Matějově sbor dobrovolných hasičů se konečně ve skutek uvedla. Obec koupila nákladem 800 zl. stříkačku, také zřízen sbor dobrovolných hasičů."

Rozhodující podnětem k jeho založení byly pravděpodobně požáry z let 1891 a 1892. v těchto letech byly navíc sbory zakládány i v okolních obcích, a tak ani místní nechtěli zůstat pozadu.

Jako 29. obec v pořadí byl Matějov přijat na počátku roku 1893 do župni hasičské jednoty ve Slavkovicích. Byl v ní nejmenší členskou obcí, bylo zde pouze 29 domů.

Prvním předsedou sboru se stal tehdejší starosta obce, Josef Pazour, náčelníkem Jakub Stejskal a jednatelem Tomáš Pazour.

První technické vybavení sboru bylo zakoupeno z prostředků, které poskytl Josef Růžička. Od založení až do roku 1929 zasahoval sbor při všech požárech ruční dvouproudovou stříkačkou a až v roce 1930 byla zakoupena nová stříkačka na elektrický pohon.

Více viz O Obci - Spolky

KOMUNIKACE

K rozvoji kraje nejvíce přispělo budování nových komunikací. Nejvýznamnějším se stalo postavení dráhy z Německého Brodu do Města Žďáru. Vlak po ní poprvé vyjel 1. října 1898.

Pro Matějov však mělo velký význam hlavně postavení silnice z Nového Veselí směrem k železniční stanici Sázava. Matějovští občané podali žádost silničnímu výboru žďárského okresu, aby komunikace postavil nebo poskytl obci finance na realizaci projektu. Silniční výbor s touto akcí souhlasil a přispěl na stavbu obnosem 160 haléřů najeden metr.

Rozpočet na část dlouhou 2040 metrů činil 5 780 zl. Obec však obdržela subvenci, která činila jen 2 252 zl., a tak byl zbytek uhrazen z přímé daně.

Na základě výnosu silničního výboru byl na údržbu cest stanoven cestář. O tom, že se jednalo o práci nenáročnou a špatně placenou, svědčí to, že v roce 1926 se cestářem stal občan, který byl též ponocným, zvoníkem a obecním sluhou.

Až do roku 1840 nevedla okresem ani žádná "poštovská silnice". Nejbližší poštovní úřady byly ve Velké Bíteši, Velkém Meziříčí, Řehořově a Jihlavě. Teprve roku 1839 byla ve Žďáře zavedena alespoň listovní sběrna. Až během následujících desetiletí, kdy bylo zřízeno poštovní spojení mezi Jihlavou a Poličkou přes město Žďár, byly v těchto městech zřízeny poštovské úřady. V roce 1869 pak vzniká poštovní úřad i v Novém Veselí.

Kulturní rozvoj v obci

DIVADLO

První divadelní představení bylo v obci sehráno členy Odboru Národní Jednoty z Nového Veselí dne 18.2. 1909. divadelní sbor sehrál hru jménem Vojnarka. Pravděpodobně první divadlo, které bylo sehráno našimi občany se konalo o Vánocích roku 1919. jednalo se o Jiráskovo drama Otec.

Divadlo se v obci i nadále rozvíjelo, získalo si velkou oblibu a na pódiu se vystřídala většina obyvatel obce.

PRVNÍ RÁDIO A TELEVIZOR

Byl to Jan Růžička, který si v roce 1926 nechal zhotovit první radiopřijímač v obci. Sám také jeden zakoupil pro místní školu.

První televizor si v roce 1959 zakoupil pan Josef Chalupa. Televizor se v obci stal okamžitě velkou atrakcí a mnoho obyvatel se na něj večer chodilo dívat.

TELEFON

První telefon byl zaveden do rychty v čp. l v roce 1907 po zvolení Josefa Růžičky poslancem.

ROZHLAS

Všechna oznámení a nařízení občanům byla od pradávna vyhlašována obecním sluhou po předchozím zabubnování na buben. První rozhlas byl pak zbudován občany v roce 1946 a téhož roku bylo zahájeno vysílám.

ELEKTŘINA

Elektrická síť byla v obci zbudována roku 1929 a elektrický proud byl slavnostně spuštěn 18. května. Společná zděná trafostanice byla postavena na kopci mezi Matějovem a Rosičkou.

AUTOBUS

Autobusové spojení bylo zavedeno od roku 1956. Autobus tehdy jezdil 2 krát denně a sloužil především k dopravě dětí do školy a zpět. Občanům, pracujícím ve Žďáře, však toto spojení nevyhovovalo a i nadále museli chodit pěšky nebo jezdit na kolech k autobusovému spojení do Nového Veselí.

Autobusová linka Žďár - Nové Veselí - Matějov - Nížkov - Přibyslav byla zřízena po dlouhém jednání s ČSAD roku 1959.

PRVNÍ PRODEJNA

V roce 1923 se do obce přistěhovali manželé Františka a Josef Jakubcovi z Nového Veselí. Bydleli zde jako deputátníci a odpoledne po práci prodávali různé zboží. V roce 1924 koupili domek čp. 26 od pana Václava Dajče a začali provozovat živnost "kupectví". Tato prodejna byla roku 1957 uzavřena a ve stejném roce byla v bývalém vejminku čp. 6 otevřena nová prodejna Jednota. Protože však tato prodejna kvůli vlhku nevyhovovala, postavili si občané v letech 1978 - 1980 prodejnu novou, která byla roku 1981 slavnostně otevřena.

HOSTINEC

Podle zápisu v "Pamětní knize obce" byl již v roce 1923 hostinec na čp. 11, bývalém statku pana Stejskala. Majitelem byl i pan Josef Obršlík, později jeho syn Rudolf. Hostinec majitel zrušil roku 1984. Občané si postavili hostinec nový, na místě bývalé Jednoty, který byl otevřen roku 1988.

Vliv 1. světové války na život obyvatel

První světová válka zasáhla samozřejmě i do života obyvatel tak malé vesnice, jakou je Matějov. Všech se dotklo velké zvýšení cen, naturální dávky státu, některým vzala válka nejbližší osoby.

Už v prvních dnech války bylo z Matějova odvedeno 13 mužů. Ve školní kronice nalézáme zápis: "Loučení našich branců se všemi jimi drahými skýtalo obraz, který otřásl i tím nejotrlejším". A to byl pouze začátek války.

Rakouské vojsko ale nebylo spokojeno s hrstkou odvedených mužů a žádalo další. V Jihlavě se konala přehlídka 21-24 letých branců, při které byl odveden syn starosty Ladislav Růžička a syn kováře Pospíchala. Oba se však za krátký čas vrátili domů, neboť byli uznáni neschopnými. Ať už to byla neschopnost, či přímluva za syna starosty, oběma to možná zachránilo život. Odvedeno bylo ale dalších pět mužů ve věku 24 až 30 let.

V roce 1915 odešlo z vesnice 10 vojáků, včetně pana učitele Theodora Hamerského. Ten se, na základě ministerského nařízení, že všechny učitelské osoby mají být uznány neschopnými, ještě téhož roku vrátil zpět.

Rok 1916 začal odvodem branců ve věku od 43 do 50 let. Byli tři a k nim přibyli ještě branci 18ti letí, kteří je následovali v květnu. V další skupině branců od 19 do 50 let opustili vesnici další čtyři muži.

Na počátku roku 1917 vesnici opustilo dalších sedm mužů.

Celkem tedy odešlo z vesnice 51 mužů. Vezmeme-li v úvahu sčítání obyvatel z roku 1910, kdy bylo ve vesnici 117 mužů, zjistíme, že obec přišla o téměř třetinu mužů. Osm z nich ztratila navždy.

V roce 1916 žádá obec z důvodu nedostatku pracovních sil o přidělení válečných zajatců. Do obce tedy přichází 8 ruských a 9 italských mužů. Byli dle potřeby rozděleni do jednotlivých hospodářství. Za svou práci dostávali denně 50 haléřů a stravu. Jejich chování prý bylo řádné a hospodáři s nimi byli spokojeni.

Ze stejného důvodu byly mnohdy ze školy osvobozeny i děti. Stalo se tak na základě výnosu z roku 1915, kde se také povolovalo, aby výuka začínala až ráno v devět hodin. V Matějově však vyučování i nadále začínalo o půl deváté a žádné děti nebyly ze školy osvobozeny úplně. Jednalo se vždy pouze o osvobození dočasné, především v době sezónních prací.

Obyvatelé vesnice byli vykořisťováni i materiálně. Na základě státních nařízení museli občané během války odevzdat osm tzv. "válečných půjček". Jednalo se o finanční podporu, která se odevzdávala z každého domu. Správce školy se snažil obyvatelům situaci ulehčit, a tak poslední dvě už ve skutečnosti neplatili. "Dlužno poznamenati v zájmu pravdy, že na půjčku bylo ve skutečnosti upsáno mnohem méně a že správce školy neupsal ani haléře. Ale za Rakouska muselo se lháti."

Mimo to museli obyvatelé odvádět státu dávky obilí, brambor, ale i hovězí dobytek, koně a každý rok jim byly odebírány tzv. "přebytky", které zde však ve skutečnosti nebyly a ani být nemohly.

Situace občanů byla ke konci války již neúnosná. Svůj podíl na tom mělo především zvýšení cen. Jediným opatřením podílejícím se na zmírnění tíživé situace bylo vyplácení vyživovacího finančního příspěvku rodinám, jejichž příslušníci odešli do války. Rodiny dostávali měsíční příspěvky od 0,5 do 2 korun.

Ještě mnoho let po válce trvalo, než se život v obci vrátil do starých kolejí.

Fotografie